Petra in Greece

Na začátek bych jen chtěla podotknout, že se tímto článkem v žádném případě nesnažím poškodit jméno hotelu, z toho důvodu ani nezmiňuju konkrétní jména. Píšu to spíš jen jako varování, jak to může být s prací v zahraničí, a že ne všemu se dá věřit, kord, když jedete na vlastní pěst, bez agentury či cestovky. Tahle situace pro mě byla trochu traumatická a v tomto článku se zdeka nedá vyjádřit reálná skutečnost. Jsou zkrátka věci, který byste si nejradši občas vymazali z hlavy. Co můžu ale s jistotou říct je, že mi tahle zkušenost strašně moc dala, otevřela oči a naučila mě se osamostatnit, nešílet, nezoufat, nevzdávat se, hned nebrečet a nehroutit se. Takže většina papírů hotová, následovalo podepsání smlouvy. Tak jsem se na to těšila, že mi bylo úplně jedno, že je to celý v řečtině a rozumim tak půlce toho, co je tam napsaný. Stala jsem se oficiálně zaměstnancem hotelu. (Pro ty z vás, co to neví nebo nepostřehli, pracovala jsem na pozici recepční...

„ Το όνομα του πατέρα σας, παρακαλώ .“ Jméno vašeho otce, prosím. Asi nejčastější a úplně první věta, kterou uslyšíte, když jdete na řecký úřad. Bez toho nemůžete dostat papíry. Po tom, co jim řeknete, že teda tatínek se jmenuje tak a tak, jeho datum narození, atd, atd, tak vás všude zaevidují s tatínkovo jménem, prakticky vás přejmenují tím, že k vašemu (úřednímu?) jménu přidají patronymum. Pro Středoevropany nepochopitelné. „Proč po mě sakra chtějí jméno otce? Co je jim do toho?“ jako bych je slyšela. Pravdou je, že to má co do činění s pravoslavným náboženstvím. Možná jste něco podobného slyšeli v souvislosti s Ruskem, no tak v Řecku to funguje podobně. Po příjezdu do hotelu mi bylo oznámeno, že jsem prý nedala včas vědět v který den přesně přijedu (HAHAHA, s tím učetním jsme si psali co týden a věděl o tom s 2 měsíčním předstihem, nevermind), a že pro mě nemají nic připraveného, proto zůstanu pár dní bydlet v hotelu. Ok, no tak...