Byt hrůzy aneb tvůj nový domov

Na začátek bych jen chtěla podotknout, že se tímto článkem v žádném případě nesnažím poškodit jméno hotelu, z toho důvodu ani nezmiňuju konkrétní jména. Píšu to spíš jen jako varování, jak to může být s prací v zahraničí, a že ne všemu se dá věřit, kord, když jedete na vlastní pěst, bez agentury či cestovky. Tahle situace pro mě byla trochu traumatická a v tomto článku se zdeka nedá vyjádřit reálná skutečnost. Jsou zkrátka věci, který byste si nejradši občas vymazali z hlavy. Co můžu ale s jistotou říct je, že mi tahle zkušenost strašně moc dala, otevřela oči a naučila mě se osamostatnit, nešílet, nezoufat, nevzdávat se, hned nebrečet a nehroutit se.

Takže většina papírů hotová, následovalo podepsání smlouvy. Tak jsem se na to těšila, že mi bylo úplně jedno, že je to celý v řečtině a rozumim tak půlce toho, co je tam napsaný. Stala jsem se oficiálně zaměstnancem hotelu. (Pro ty z vás, co to neví nebo nepostřehli, pracovala jsem na pozici recepční a Guest Relations Agent.)

Den na to jsem se měla stěhovat z hotelového pokoje do mého nového bytu. Nejdřív mi bylo řečeno, že mojí spolubydlící bude delegátka rumunské cestovky. Nakonec se to ale všechno změnilo a bylo to tak nejasné, nicméně pochopila jsem, že teda budu bydlet sama. Manažer povolal portýra, aby mě vzal autem do té budovy s apartmány, která stála kousek od hotelu. Se mnou se svezli 2 moji budoucí kolegové, které jsem však znala už z dřívějška, když jsem v hotelu byla pouze jako host. (Oba byli moc milí a asi jediní z oddělení front office, kteří na mě nedonášeli špínu.) Bydleli patro nade mnou.

Asi po 5 minutách jsme dojeli na místo. Bílá budova s modrým namalovaným pruhem, trochu zchátralá, ale na Řecko normální. Zaparkovali jsme, portýr mě s klíčem vedl do bytu, vedle mě ten budoucí kolega, co mi nesl kufr a z druhý strany jeho manželka, taky budoucí kolegyně (ano, byli to manželé, složitějš jsem to vysvětlit nemohla, co?). Můj byt byl v přízemí. Totálně zchátralý už zvenku. Zchátralé něco, čemu se asi dřív říkalo pergola a hned na kraji vedle vysoký trávy, ehhh. Přestala jsem mít nějaké větší očekávání. Víte, já nečekala žádnej luxus, ale něco normálního, důstojnýho, kde člověk může žít.

Dveře se otevřely. Ještě, než je ten portýr stačil otevřít dokořán, už z něj vylítly aspoň 3 mouchy. Na ten pohled a smrad asi nikdy nezapomenu a doteď když někde cítím něco tomu podobného, celá se chvěju. Po bytě létal všemožný hmyz od much, po komáry až po ty nejmenší mušky. SMRAD tak hnusnej, že vám to nikdy nedokážu popsat, snad jakási zatuchlina, jako kdyby ten byt nebyl rok větraný (a ono tomu asi tak i bylo). Hned vpravo od vstupu byla postel. Matrace šedivá, špinavá, plná fleků a když jsem se na ní pak při detailnějším záběru podívala, vesele se po ní promenádovaly BLECHY!!!!!!!!!! (Později se mi dokonce na těle objevily i štípance od blech, ačkoliv jsem tam nikdy nespala, viz. fotky)

Vlevo bylo zrcadlo, který zaměřovalo přímo tu nebeskou postel. Vedle postele skříň, ošklivá, špinavá, taky nevoněla úplně ideálně. Kuchyňka špinavá, mastná, a v šuplíku jsem našla obřího ŠVÁBA:_) a co teprve koupelna?? „Sprcha“ se skládala z hadice na trávník přimontovanou k nějakému kohoutku, bože lidi tomu se fakt ani nedalo říkat koupelna. Ani byt. Ani obyvatelná místnost. Prostě hnus. Nejhorší bylo, že já byla úplně v klidu. Snad jako by mi to ani nedocházelo. Pamatuju si, jak mi v hlavě běhala myšlenka „však to se uklidí.“ Za celou tu dobu jsem ani nebrečela, ani nekřičela, ani si v hlavě nenadávala, nic. Prostě nic. Zvláštní stav mysli.

 Portýr odjel, zůstali se mnou „manželé.“ (nechci je jmenovat pravým jménem, přeci jen k tomu nemam jejich svolení, takže dále jen manžel a manželka) Manželka si asi všimla mého šokovaného výrazu a nabídla mi, ať zajdu k nim nahoru, že mi půjčí nějaké čistící prostředky. A při pohledu na tu ohyzdnou matraci, podotkla, ať zajdu za manažerem, a požaduju výměnu. Manžel nic moc neřekl, ale z jeho výrazu jsem pochopila, co si o tom myslí. Prostě děs, strašný.

Manželé měli byt v patře, mnohem hezčí, než já (popravdě až pak jsem pochopila, že nejlepší byty se rozebírají na začátku sezóny a ty nejhorší zbývají na ty, co přijedou o měsíc, dva dýl). Zoufale jsem se snažila ten zablešinec vytřít, vydezinfikovat pomocí všeho, co mi manželka půjčila. Marně. Smrad i hmyz se tam držel furt dál, nepomohl ani Raid, ani Savo, ani kyseliny, ani to všechno třicetkrát převytřít. No ale co mi dělalo největší starost byla ta zpropadená matrace. Bože můj, na tom přece nemůžu spát, to nemůžou myslet vážně! Manažera jsem se upřímně bála. Byl to přesně ten agresivní typ Řeka, se kterým nechcete řešit vůbec nic, ani mu říct dobrý ráno. Jako lepší možnost se mi jevilo jet pro nějakou alternativu, koupit něco v nábytkářském obchodě. Jenže to bylo prosím pěkně 30 km od místa, kde jsem bydlela. A zastávka přibližně 2 kilometry chůze směrem nahoru v 40 stupňovým vedru. Ovšem při pohledu na tu odpornou matraci, jsem popadla kabelku, vyštrachala se až nahoru na hlavní a chytla autobus do Heraklionu, přímo někam do nějaké IKEA. Naštěstí IKEA byla hned naproti pojišťovně, kde jsem to znala, takže jsem věděla, kde vystoupit. Nicméně IKEA byla tak strašně malá, že žádnou matraci, ani alternativu matrace neměli na skladě a přišla by za 2 týdny. Prodavačka mě poslala přes ulici do největšího nábytkářskýho obchodu ve městě, PRAKTIKERa. Tam jsem našla něco jako matraci, měla hloubku asi tak 10 cm, ale upřímně všechno lepší než to, co na mě čekalo „doma.“ Jenže, jak to dopravit domů… Žádná dodávka od PRAKTIKERa nebyla zrovna teď k dispozici (a zítra už bylo pozdě), taxíky nikde a do autobusu mě s tím nevezmou. Šla jsem s tou obří matrací pod ramenem podél hlavní silnice. Musel na mě být fakt vtipný pohled, pamatuju si, jak se ti řidiči furt otáčeli a dívali se na mě :D Ale mně to bylo upřímně jedno, jediný, co jsem chtěla, bylo se konečně dostat někam do klidu, sehnat taxi nebo podplatit řidiče autobusu, aby mě s tím vzali. A hele, taxi! Zběsile jsem na něj mávala, ale on jel dál. Začalo se stmívat, a já někde uprostřed ničeho s „matrací“ větší než já pod ramenem. Najednou vedle mě zastavil taxi, přesně to, na které jsem mávala. Když řidič zjistil, že mě poveze 30 km a bude to pro něj doslova mastnej kšeft, vzal matraci, narval ji do kufru a vyjeli jsme.

Doma jsem zjistila, že ani ta matrace ničemu moc nepomůže. Nesvítilo tam totiž skoro žádné světlo. Ve tmě, smradu, s mouchama a hadicí místo sprchy jsem žít nemohla. Rozhodla jsem se poslechnout manželku a šla jsem za manažerem.

Bála jsem se, že tam v půl desáté už nebude, ale díky bohu, ještě jsem ho zastihla v kanceláři u počítače. Celá jsem se už třásla, protože jeho pohled byl tak jedovatý a zlý, a já tak trochu předvídala, že na mě začne řvát a pošle mě rovnou na letiště do Česka. Když jsem mu ukázala fotky, usoudil a nakonec slíbil, že mi zařídí novou matraci a ať zůstanu na noc v hotelovém pokoji. Podle jeho reakce mi došlo, že on ty byty v životě neviděl. A že nějaký zaměstnanec je až na úplně posledním místě.

Když jsem se v jedenáct zase úspěšně přestěhovala do hotelu, věděla jsem, že teď musím začít jednat. Začala jsem obvolávat všechny kamarády i známý, co jsem v Řecku kdy potkala. Jeden z nich mi poradil stránky, kde se inzerují pronájmy bytů. Dostala jsem i pár kontaktů na lidi, co vlastní byty a pronajímají je, ale sezóna už byla skoro v plném proudu a vše bylo rozebrané. Druhý den jsem jela do blízkého města, trochu se od toho šílenství odreagovat, projít, potkat se s kamarády, co by mi mohli nějak pomoct. Když jsem čekala na zastávce na autobus zpátky, vlezla jsem do jedné trafiky poblíž a začala si prolistovávat časopisy a noviny. Jen tak, abych si procvičila řečtinu třeba. Moji pozornost upoutali noviny s názvem „Krétské inzeráty.“ Prolistovala jsem je a viděla, že v mé oblasti je jeden byt na pronájem. Řeknu vám, neumět řecky, tak bych nejspíš skončila v té špeluňce, jelikož tam se nic takového v angličtině, natož v latince nevede. Hned co jsem se vrátila do hotelu, jsem na to číslo zavolala. Zvedla to paní, po dotazu, jestli bychom mohly mluvit anglicky, ochotně souhlasila a já jí vysvětlila, že ji volám kvůli tomu inzerátu, co dala do novin. Nakonec jsem zjistila, že ten byt je asi tak 1,5 km od hotelu a nejede tam nic. Musí se prostě pěšky. Ale co se dalo dělat. Domluvila jsem si s ní tedy hned prohlídku na odpoledne. Ohledně mé cesty tam a dalšího stěhování ale až v dalším článku, protože jinak by to bylo nekonečný!

Samozřejmě věřím, že jste během čtení určitě přemýšleli nad určitými věcmi, co jsem udělala, zdáli se vám nelogické a i spoustu lidí mi v minulosti řeklo "já bych ten dům přežil, to by se vyčistilo... já bych se zachoval jinak" apod. Ale pravdou je, že v takové situaci musíte jednat ihned a jste v takovém šoku, že uděláte cokoliv, co vám v tu chvíli radí instinkt a rozum. 

Kdyby vás cokoliv zajímalo, měli jste k článku nějaké komentáře, napadli vás otázky nebo se chtěli podělit o vlastní zážitky, klidně napište do komentářů nebo do directu na IG, ráda si je přečtu a budu ráda za zpětnou vazbu, jestli mám psát dál a o čem, co by vás bavilo 😊