Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Řecké lásky

  Řecké lásky – vydrží Češka chodit s Řekem a naopak? Než začnu s touto mou osobní kategorizací, ráda bych podotkla, že ne každý Řek se dá zařadit do níže zmíněné kategorie a že existují i opravdu hodní a pozorní jedinci. Tak jako v Česku a všude možně ve světě, i v Řecku jsou lidé dobří i špatní. Nicméně za ty roky v Řecku jsem se buď setkala, randila anebo pracovala s různými typy mužů a všichni měli do jisté míry něco společného (proto to mé osobní rozřazení na základě mé vlastní zkušenosti, rozhodně to nemusí být pravidlem). 1. typ – MAMAKIAS (mamánek) Nejčastěji se s nimi setkáte na ostrovech, kde panuje poklidná atmosféra a tradice rodiny. Jak je poznáte? Jednoduše. Maminka jim volá třeba i 5krát denně. Neberte mě špatně, je samozřejmě naprosto v pořádku, když má maminka ráda svého syna a pravidelně si s ním volá, ale ne, když je mu 35 a ptá se ho, zdali již jedl a co a zdali mu to stačí a s kým, a jak se vyspal, a jestli nepotřebuje navařit nebo vyprat. Znala jsem jednoho
Nejnovější příspěvky

Práce a život na Krétě - šok, radost, noční můra?

Pracovní podmínky v řeckém zaměstnání na ostrově v hlavní turistické sezóně...  ...se většině Čechů budou zdát snad až nereálné. Práce 30 dní v měsíci, s jedním, maximálně dvěma dny volna, až ve 40 stupňovém vedru, 8-12 hodin, a takhle pořád dokola od dubna do konce října. Pak následuje zima. Buďto jste si našetřili dost přes léto a můžete v zimě cestovat, odpočívat a pobírat podporu od státu, v opačném případě musíte v tomto koloběhu pokračovat a třeba jít pracovat na olivové plantáže. Pokud jste měli zrovna smůlu a váš dědeček nevlastnil a tudíž vám nemohl odkázat žádná olivová pole, abyste mohli vy zaměstnávat ostatní na jejich obdělávání, budete muset opět poslouchat řeckého šéfa. A řeknu vám, to nebývá žádný med. Opět se vracím do roku 2019. Pokusím se vám přiblížit mé běžné pracovní dny v hotelu v Řecku v hlavní turistické sezóně. Článek může sloužit i jako otevření očí, že ne vždy se všechno zdá tak růžové jako v dovolenkovém ráji. Hotel, ve kterém jsem pracovala se prezentoval

DOPRAVA V ŘECKU

Zdravím z Řecka po dlouuuhé době s novým článkem! Jelikož mi chodí a chodilo spoustu zpráv, ať zase něco tvořím a píšu (protože co si budem, Řecko je pro nás Čechy občas jedna velká absurditka a kord pro Péťu, který se těch absurditek děje prostě víc, protože to jakýmsi záhadným způsobem přitahuje), rozhodla jsem se blog zase trochu oživit s tématy každodenního života a nástrah v Řecku.  Těch témat o kterých bych ráda psala jsou mraky, nicméně rozhodla jsem se vybrat to (pro mě v posledních dnech nejaktuálnější) a to jest téma "Doprava v Řecku."  Kdo v Řecku nebyl, jistě nechápe, co na tom může být probůh tak zajímavé. Ale pravdou je, že už jen z týdne na dovolené tady poznáte, že ta doprava tu dosti pokulhává. Obzvlášť pokud se vydáte na ostrov (a hlavně Krétu) a nedej Bože chcete jet na nějaký výlet autobusem. A jestli přemýšlíte o práci v Řecku, tak si buď pronajměte byt přímo naproti vašemu pracovišti a nebo rovnou auto, protože říkám vám na

Práce v zahraničí je prostě sen

První pracovní den Tak schválně, jak myslíte, že ten můj první den v práci v Řecku proběhl? Samozřejmě typicky po řecku. Chaos. Nikdo, nic, proč, jak, kde, kdy, zítra, Bůh to zařídí, když Bůh dá. Bylo super, že jsem měla od soboty nastoupit do práce. Jenže já ani nedostala žádnou informaci o tom, v kolik se mám dostavit, kde si mám vzít uniformu, ke komu se mam hlásit a co mam sakra dělat. Když jsem den předem šla za manažerem, kterého jsem nemohla celý den sehnat, až večer v 6, zařval na mě, co si to dovoluju řešit tyhle věci takhle pozdě, zašel do kanceláře a třískl přede mnou dveřmi. Tak dobře, nemá náladu, vyřešíme to ráno, pomyslela jsem si tehdy. Ráno jsem vstala v 6, a vydala se kilometrovou cestou do hotelu a nevěděla jsem, co mam vůbec dělat. Napadlo mě zavolat front office manažerce, která mě měla ve výsledku na starost a měla jsem na ní číslo. Problém byl, že jsem jí volala v 7 ráno a očividně jsem jí vzbudila. "Péééétra it's 7 o'clock and móóóórning!!!!

Záchrana

Γεια σας, jsem zpět s novým článkem 😊 Zprvu bych chtěla nějak hromadně odpovědět na nejčastější dotazy týkající se minulého článku, které jsem dostala na Instagram, a napadlo mě, že možná víc lidí by zajímalo to samé. 1. Asi nejčastější dotaz. Já bych se sebral/a a jel/a hned domů být na tvém místě, proč jsi to neudělala? Protože pracovat v Řecku byl vždycky můj sen a když se mi konečně začínal plnit, nechtěla jsem to jen tak lehce vzdát. Věřila jsem, že celá ta záležitost s bytem je jen malý zádrhel, který se překoná. 2. To jsi chtěla jít s tou matrací 30km až domů? Ne, nechtěla, jen jsem chtěla jít do přístavu a tam počkat, dokud bych nechytila taxíka :D 3. Proč by tě do MHD nevzali s matrací? Eeeh, protože Řecko. Jednalo se o dálkové autobusy, ne tak docela MHD. A prostě v Řecku jste rádi, když vám ten autobus vůbec zastaví a vezme vás, natož aby bral nějaké vaše větší věci (o MHD v Řecku později, to je taky dost slušná absurditka). 4. Co bys dělala, kdyby

Byt hrůzy aneb tvůj nový domov

Na začátek bych jen chtěla podotknout, že se tímto článkem v žádném případě nesnažím poškodit jméno hotelu, z toho důvodu ani nezmiňuju konkrétní jména. Píšu to spíš jen jako varování, jak to může být s prací v zahraničí, a že ne všemu se dá věřit, kord, když jedete na vlastní pěst, bez agentury či cestovky. Tahle situace pro mě byla traumatická, a psaní tohoto článku pro mě nebylo nejlehčí. Zdaleka se tím nedá vyjádřit reálná skutečnost. Jsou zkrátka věci, který byste si nejradši občas vymazali z hlavy. Co můžu ale s jistotou říct je, že mi tahle zkušenost strašně moc dala, otevřela oči a naučila mě něco, co bych se v Česku naučila až třeba během 10 let. Naučilo mě to se osamostatnit, nešílet, nezoufat, nevzdávat se, hned nebrečet a nehroutit se. Takže většina papírů hotová, následovalo podepsání smlouvy. Tak jsem se na to těšila, že mi bylo úplně jedno, že je to celý v řečtině a rozumim tak půlce toho, co je tam napsaný. Stala jsem se oficiálně zaměstnancem hotelu. (Pro ty z vá

Jméno otce, prosím!

„ Το όνομα του πατέρα σας, παρακαλώ .“ Jméno vašeho otce, prosím. Asi nejčastější a úplně první věta, kterou uslyšíte, když jdete na řecký úřad. Bez toho nemůžete dostat papíry. Po tom, co jim řeknete, že teda tatínek se jmenuje tak a tak, jeho datum narození, atd, atd, tak vás všude zaevidují s tatínkovo jménem, prakticky vás přejmenují tím, že k vašemu (úřednímu?) jménu přidají patronymum. Pro Středoevropany nepochopitelné. „Proč po mě sakra chtějí jméno otce? Co je jim do toho?“ jako bych je slyšela. Pravdou je, že to má co do činění s pravoslavným náboženstvím. Možná jste něco podobného slyšeli v souvislosti s Ruskem, no tak v Řecku to funguje podobně. Po příjezdu do hotelu mi bylo oznámeno, že jsem prý nedala včas vědět v který den přesně přijedu (HAHAHA, s tím učetním jsme si psali co týden a věděl o tom s 2 měsíčním předstihem, nevermind), a že pro mě nemají nic připraveného, proto zůstanu pár dní bydlet v hotelu. Ok, no tak proč ne, přece jenom jsem tohle docela ocenila.