Petra in Greece

První pracovní den Tak schválně, jak myslíte, že ten můj první den v práci v Řecku proběhl? Samozřejmě typicky po řecku. Chaos. Nikdo, nic, proč, jak, kde, kdy, zítra, Bůh to zařídí, když Bůh dá. Bylo super, že jsem měla od soboty nastoupit do práce. Jenže já ani nedostala žádnou informaci o tom, v kolik se mám dostavit, kde si mám vzít uniformu, ke komu se mam hlásit a co mam sakra dělat. Když jsem den předem šla za manažerem, kterého jsem nemohla celý den sehnat, až večer v 6, zařval na mě, co si to dovoluju řešit tyhle věci takhle pozdě, zašel do kanceláře a třískl přede mnou dveřmi. Tak dobře, nemá náladu, vyřešíme to ráno, pomyslela jsem si tehdy. Ráno jsem vstala v 6, a vydala se kilometrovou cestou do hotelu a nevěděla jsem, co mam vůbec dělat. Napadlo mě zavolat front office manažerce, která mě měla ve výsledku na starost a měla jsem na ní číslo. Problém byl, že jsem jí volala v 7 ráno a očividně jsem jí vzbudila. "Péééétra it's 7 o'clock and móóóórning!!!!

Na začátek bych jen chtěla podotknout, že se tímto článkem v žádném případě nesnažím poškodit jméno hotelu, z toho důvodu ani nezmiňuju konkrétní jména. Píšu to spíš jen jako varování, jak to může být s prací v zahraničí, a že ne všemu se dá věřit, kord, když jedete na vlastní pěst, bez agentury či cestovky. Tahle situace pro mě byla trochu traumatická a v tomto článku se zdeka nedá vyjádřit reálná skutečnost. Jsou zkrátka věci, který byste si nejradši občas vymazali z hlavy. Co můžu ale s jistotou říct je, že mi tahle zkušenost strašně moc dala, otevřela oči a naučila mě se osamostatnit, nešílet, nezoufat, nevzdávat se, hned nebrečet a nehroutit se. Takže většina papírů hotová, následovalo podepsání smlouvy. Tak jsem se na to těšila, že mi bylo úplně jedno, že je to celý v řečtině a rozumim tak půlce toho, co je tam napsaný. Stala jsem se oficiálně zaměstnancem hotelu. (Pro ty z vás, co to neví nebo nepostřehli, pracovala jsem na pozici recepční a Guest Relations Agent.) Den

„ Το όνομα του πατέρα σας, παρακαλώ .“ Jméno vašeho otce, prosím. Asi nejčastější a úplně první věta, kterou uslyšíte, když jdete na řecký úřad. Bez toho nemůžete dostat papíry. Po tom, co jim řeknete, že teda tatínek se jmenuje tak a tak, jeho datum narození, atd, atd, tak vás všude zaevidují s tatínkovo jménem, prakticky vás přejmenují tím, že k vašemu (úřednímu?) jménu přidají patronymum. Pro Středoevropany nepochopitelné. „Proč po mě sakra chtějí jméno otce? Co je jim do toho?“ jako bych je slyšela. Pravdou je, že to má co do činění s pravoslavným náboženstvím. Možná jste něco podobného slyšeli v souvislosti s Ruskem, no tak v Řecku to funguje podobně. Po příjezdu do hotelu mi bylo oznámeno, že jsem prý nedala včas vědět v který den přesně přijedu (HAHAHA, s tím učetním jsme si psali co týden a věděl o tom s 2 měsíčním předstihem, nevermind), a že pro mě nemají nic připraveného, proto zůstanu pár dní bydlet v hotelu. Ok, no tak proč ne, přece jenom jsem tohle docela ocenila.