Jméno otce, prosím!

„Το όνομα του πατέρα σας, παρακαλώ.“ Jméno vašeho otce, prosím. Asi nejčastější a úplně první věta, kterou uslyšíte, když jdete na řecký úřad. Bez toho nemůžete dostat papíry. Po tom, co jim řeknete, že teda tatínek se jmenuje tak a tak, jeho datum narození, atd, atd, tak vás všude zaevidují s tatínkovo jménem, prakticky vás přejmenují tím, že k vašemu (úřednímu?) jménu přidají patronymum. Pro Středoevropany nepochopitelné. „Proč po mě sakra chtějí jméno otce? Co je jim do toho?“ jako bych je slyšela. Pravdou je, že to má co do činění s pravoslavným náboženstvím. Možná jste něco podobného slyšeli v souvislosti s Ruskem, no tak v Řecku to funguje podobně.

Po příjezdu do hotelu mi bylo oznámeno, že jsem prý nedala včas vědět v který den přesně přijedu (HAHAHA, s tím učetním jsme si psali co týden a věděl o tom s 2 měsíčním předstihem, nevermind), a že pro mě nemají nic připraveného, proto zůstanu pár dní bydlet v hotelu. Ok, no tak proč ne, přece jenom jsem tohle docela ocenila. Manažer si se mnou hned na následující den v 18 hodin dohodl schůzku, a že všechno v klidu prokonzultujeme.

Následující den zase začala cesta do spárů pekla (čtěte úřadů). Kamarádka pro mě přijela a jely jsme raději na jiný úřad, kde budou snad počítače rychlejší a fronty menší. Po chvilce jsme našli poměrně zachovalou hezkou budovu (rozhodně hezčí než ta den předtím). Vešly jsme a OUHA „Τρίτη ΚΛΕΙΣΤΌ“ v úterý zavřeno. Prosím pěkně PROČ?! Proč zrovna úterý? Pro nás všechny v Evropě normální pracovní den? K sakru! A bez tutoho papíru samozřejmě nelze vyřídit zbytek. Ani si (legálně) koupit auto, pronajmout byt. Ani nic. Kamarádka už musela do práce, a já bydlela v koutě všech koutů, daleko od města, takže jsem si sama na jiný úřad zajet nemohla.

Schůzka s manažerem, která měla být v 6, pak v půl 7 a nakonec pak v 7, prostě Řekové, normální. Mojí situaci s papíry se zasmál a pak dodal: „Do konce týdne ať máš ty papíry hotový. A nenech se.“ Nechápala jsem, co myslí tím nenech se. Heh, velmi rychle jsem to však pochopila.

Následující den jsme konečně vyřídili ΑΦΜ (daňové identifikační číslo)!! A následovala cesta za dalším dokumentem, kterým byla ΑΜΚΑ. K té je zapotřebí mít občanku, pas, rodný list v řečtině a samozřejmě ΑΦΜ. Pán za přepážkou si prohlédl můj pas a občanku a pak můj rodný list. Začal v řečtině, že prý kde mám apostilu? (apostila = doložka, náhrada superlegalizace, ověření ostatních razítek a platnosti dokumentu) Odpověděla jsem mu, že mi na našem ministerstvu zahraničních věcí sami řekli, že to není v rámci EU (která v Řecku nejspíš nefunguje) potřeba, že mi prostě musí uznat ten soudně ověřený řecký rodný list, opatřený tlumočnickou doložkou a razítkem, kterým mi právě mával před nosem a opakoval „kde je ta apostila, kde je apostila??“ Mrzutý úředník mi hodil s občankou na pult, až se rozletěla a dopadla na zemi v půlce chodby. Papíry po mně hodil podobným způsobem a kamarádce Řekyni řekl, ať si ta holka sežene apostilu. No tak ok, třeba mi to dají na konzulátu tady v Heraklionu. Jenže taková apostila se vyřizuje prosím pěkně na českém ministerstvu vnitra, a to pouze v Praze. Musela bych si teda zaplatit letenky a letět tam a zpátky. Kamarádka začala hned obvolávat známé právníky, co by mi mohli nějakým způsobem to razítko opatřit nebo nahradit, ale marný. Byla jsem zoufalá, hladová, unavená a v šoku. Účetní v hotelu mi poradil, ať to zkusím v jiných městech, že kdyžtak zavolá nějakému kamarádovi, co zná jiného kamaráda, jehož bratranec dělá na tomhle úřadě támhle v tom městě a nějak to zařídíme. (typicky takhle funguje Řecko)

Druhý den jsme jely (opět s mou kamarádkou, která to stále nevzdala a jezdila za mnou a se mnou přes půlku ostrova, ačkoliv pracovala 28 dní v měsíci) do Gouves. Tam seděla v kanceláři milá paní, Řekyně, která se ihned dala do řeči s mojí kamarádkou, která ji vysvětlila, co potřebuju. Paní na mě začala velmi laskavě mluvit anglicky a požádala mě o ten rodný list. Listovala ve všech těch kopiích občanky, pasu, AΦΜ, prohlášení od hotelu a pak se zastavila u toho rodného listu. DO PRČIC, zoufale jsem si pomyslela. V tu chvíli dostala moje kamarádka úžasnej nápad. „Η φίλη μου μιλάει ελληνικά!!“ (Moje kamarádka mluví řecky). Paní se na mě podívala a začala se mnou konverzovat. Byla tak nadšená, že ten rodný list odložila a ptala se mě, co mě do Řecka přivedlo, co na to říkají rodiče, když jsem tak mlaďounká, a že je moje řečtina moc dobrá. (Řekové hodně oceňují, když se cizinci naučí jejich řečí, to nebyl jen případ této paní.) Pak se otočila zpět k rodnému listu, následně něco zamumlala… „apostila… jo tady je nějaký razítko“ a o pár minut později mi vystavila ΑΜΚΑ!!! Opadlo ze mě neskutečný napětí a stres, pak už jsme šly jen vyřídit pojištění, což už bylo podobné jako u nás v Česku, a měla jsem ho během pěti minut. (Na tom úřadě 30km od hotelu jsme btw potkali toho účetního (jo, ten ostrov je FAKT SAKRA malej) Tehdy jsem 3 dny z nervů skoro nic nesnědla, přežívala jsem jen na nějakých sušenkách, brambůrcích a pečivu (a tady začala moje alopecie hehe).

Po tom, co jsem měla papíry, už mě mohli oficiálně zaměstnat a já se měla stěhovat do mého bytu (čtěte vězeňská cela nebo zablešinec, ne počkat, to je ještě moc milý), ovšem to je na tak dlouhý povídání, že to radši nechám na příští článek.

Kdyby vás cokoliv napadlo, o čem se chcete dozvědět, jak v Řecku funguje, klidně mi to napište do komentářů nebo do zpráv. Spousta z vás mi jich už napsalo hromadu, tak se pokusím je nějak zakomponovat do příštích článků 😊